Kjuu on-line

TÝDEN.CZ

15. 12. 2018
Rubrika: O zvířatech

Buď já, nebo sršeň!

Autor: kjuu on line

28.06.2010 07:01

Buď já, nebo sršeň!

Život „single" má nespočet výhod, a tou nejčastěji jmenovanou je, že se naučíte samostatnosti. Přesnější vyjádření by možná bylo, že jste k ní přímo donuceni. Co si neuděláte / neuvaříte / nevyperete / neuklidíte / nekoupíte, to nemáte.  Člověk tak nějak dospěje.

Ovšem okamžik, kdy jsem si já s hrdostí uvědomila, že jsem již velká, dospělá a samostatná jednotka nepřišel s první výplatou z regulérní práce, titulem z univerzity nebo klíči od pronajatého bytu. Kdepak. Opravdu hrdá jsem na sebe byla až ve chvíli, kdy jsem zcela sama a bez pomoci vynesla na balkon pavouka. (Pro ty, kteří tak úplně netuší, co je na tom tak kolosálního, si dovolím umístit odkaz na můj starší text: http://kjuu.blog.tyden.cz/clanky/2228/fobie-aneb-kdyz-doma-nezijete-sami.html .) A to jsem ještě netušila, že opravdová zkouška dospělosti na mne teprve čeká!

Bylo kolem desáté večer, když jsem konečně přišla domů. Zuju boty, vejdu do pokoje, rozsvítím a v pokoji nahodila motor helikoptéra. Alespoň to byl můj první dojem. Kolem žárovky v lustru totiž kroužilo cosi, co vypadalo jako kříženec vosy a bojového vrtulníku Apache. I zvuk to vydávalo podobný.

Okamžitě mi bylo jasné, že s touhle potvorou noc v jedné místnosti nestrávím. Jsem v zásadě humanista, takže jsem dala sršňovi šanci důstojně opustit pole. Chudinka zvířátko vlétlo do mého pokoje větračkou nedopatřením, snad se chtělo trochu ohřát, snad hledalo něco k jídlu a namísto toho uvízlo v nehostinné ložnici s nekvetoucími rostlinami, bez zbytků jídla a jen miniaturní cestou zpět na svobodu.

Odhrnula jsem tedy záclonu, otevřela okno dokořán a dala mu svobodu. Jenže milému zvířátku to bylo naprosto šumák. Dál si bzučel jak vuvuzela v rukou jihoafrického fanouška a tupě nalétával na žárovku.

„Asi ti budu muset trochu pomoct, chudáčku," pomyslela jsem si, už mírně vyděšená představou, že toho tvora z pokoje snadno nedostanu a popadla nedaleko ležící časopis. Lehkým mávnutím jsem sršni naznačila, kudy vede jeho cesta na svobodu. Ten se mi za to odměnil agresivním náletem na moji hlavu.

Nebyl čas na hrdinství, takže jsem zbaběle ustoupila směrem ke dveřím. Sršeň letěl stále na mne. Když už to skoro vypadalo, že mi přistane ve vlasech a.... (jde sršeň zkřížit s mozkožroutem?), tak se naštěstí rozhodl pro návrat k žárovce.

„Bzzzzbzzzzzbzzzzz" oblétával ji, jak kdyby to byla jeho bohyně. „No jasně," došlo mi, „láká ho světlo a teplo! Stačí zhasnout a on vylétne oknem k lampě naproti." Poprvé za ty roky, co v bytě bydlím, mi přišlo jako skvělá věc, mít pouliční lampu hned naproti oknu do ložnice.

Zmáčkla jsem knoflík a pokoj potemněl. Bzučení ustalo. Sršeň odlétl. Ufff...

Euforie mne zaplavila. Jsem skvělá. Jsem úžasná! Ubránila jsem své výsostné území před tvorem, který je jen několiksetkrát menší než já! Kam se hrabe Xena!

Rozsvítila jsem.

„Bzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzzzzzzzzzz...."

Půl minuty na zdolání dvou metrů k oknu bylo evidentně pro sršně málo. Znovu jsem zhasla.

V ten samý okamžik bzučení ustalo.

Tentokrát jsem mu dala docela dost času na to, aby zaregistroval, že kousek od něj svítí jiné, lepší a stokrát větší slunce.

Rozsvítila jsem. „Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzzzzzzzzzz..."

Znovu jsem zhasla, tentokráte rozhodnutá, že budu pozorovat, co sršeň dělá.

Jenže on nedělal nic. Jakmile žárovka přestala svítit, naprosto nekontrolovaně spadl na zem. Jen co jsem rozsvítila, vzlétl a začal kroužit. Zhasla jsem, spadl. Rozsvítila - vzlétl. Napadlo mne, že bych ho mohla trochu unavit, než vymyslím, co s ním. A tak jsem mu v deseti vteřinových intervalech rozsvěcela a zhasínala. „Sportem ku zdraví, potvoro!"

Pokud můj pokoj pozoroval někdo z protějšího paneláku, musel mít pocit, že mám asi rozbitý stroboskop.

„Blik - bzzzzzz - cvak - žuch - cvak - blik - bzzzzzzz - cvak - žuch."  Nepříliš intelektuální náplň večera.

Po půl hodině mi bylo jasné, že po dobrém to nepůjde a možná, že se tento boj neobejde bez zranění. Jako první (a v celku logický) nápad se zdálo, že když to se sršněm nejde po dobrém, tak ho plácnu novinami. Jenže!

Jediné noviny, které jsem v bytě měla, bylo čerstvé vydání, které jsem ještě nepřečetla. A představa, že si do postele na čtení vezmu něco, na čem bude ještě nožička nebo křidélko toho tvora, se mi moc nelíbila.

Muselo tedy dojít na tvrdší zbraně - z komory jsem přinesla mop. Díky tomu jsem mohla stát u vypínače, rozsvěcet a zhasínat v případě potřeby (tedy jakmile se útočící sršeň dostal na menší než půlmetrovou vzdálenost od mojí hlavy) a zároveň jsem dosáhla až k žárovce, od které jsem ho mohla odehnat směrem k oknu.

Plán to byl krásný.

Ve skutečnosti to vypadalo tak, že jsem stála u dveří pokoje, šťouchala mopem do kývajícího se lustru či mávala kolem, tím zuřivěji, čím blíže mi sršeň byl, občas zaječela a co chvíli zhasla a znovu rozsvítila. V okně protějšího bytu se svítilo, kdosi v něm stál a telefonoval. Asi do Bohnic.

Hlavou se mi začala honit otázka: „Jak dlouho dokáže žít sršeň bez potravy?" Pokud bych pokoj zavřela a smířila se s potupnou nocí na zemi na chodbě, mohl by být už ráno mrtvý? Nebo by se hlady proměnil v krvelačnou stvůru? Již teď měl k tomu vcelku dobře nakročeno...

Mopem jsem odrazila další jeho útok a plánovala kapitulaci. „bzzzzzz, bzzzzz..." sršeň mne zahnal do bezpečné vzdálenosti, kde jsem ho mopem nemohla příliš obtěžovat, a dál si pokračoval v létání kolem žárovky.

Naštvaně jsem zhasla.

O vteřinu později se ozvalo sbabé: „žuch," jak dopadl do měkkého koberce s extra dlouhým vlasem. Vyčesávání sršních střívek z bílých chloupků předložky „LUDDE" rozhodně nepatří k mým oblíbeným volnočasovým aktivitám. To jediné sršně uchránilo od smrtícího úderu mopem.

Namísto toho jsem opět rozsvítila a on pomalu vzlétl k žárovce. „Že by se konečně únava?", napadlo mne a škodolibě jsem několikrát za sebou zhasla a rozsvítila.

To ho asi dožralo, protože při posledním rozsvícení, nevzlétl tradičně směrem k lustru, ale ke mně. Baseballovým chvatem se mi ho však podařilo odpálit k odpadkovému koši. Narazil do něj a zůstal ležet.

„Že by?"

„Bzzzzzzzzzzzz". Ani omylem! Naštvaný sršeň si to vypálil přímo proti mému mopu. Jenže netušil, že baseball byl asi jediný sport, který mi trochu šel, takže ten první „odpal" nebyl omyl. Se smrtící jistotou opakovala úspěšný odpal. Sršeň narazil do zdi, odrazil se od ní a spadl do koše.

Pokoj na deset vteřin ztichl.

„Homerun!" zajásala jsem.

Pohřeb se konal ještě týž večer. Pravda, skončit v kontejneru, zabalen v pytli na odpadky, není to nejlepší, co se vám může stát, ale na druhou stranu, šanci na přežití dostal.

Nalila jsem si panáka rumu a zapnula počítač, abych se podívala, jestli v IKEA nemají nějakou pěknou moskytiéru.  Trávit každý večer hodinu tím, že se budu pokoušet vyhnat nežádoucí hmyz, to se mi opravdu nechce!



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.14

Diskuze

kjuu on line

Dřív jsem nechápala, jak mohl Rimbaud přestat psát v 19ti letech. Teď už vím - neměl internet...
Krasavice k pohledání
Oblíbenost autora: 8.28

O autorovi

autorka se narodila jako prosté dítko z vesnice, hliněná podlaha a suchý záchod na dvorku, po vzoru hollywoodských šedých myší školu absolvovala s rovnátky, brýlemi a dlouhými vlasy staženými do culíku a navzdory zálibě v literatuře, umění a přírodě se pohybuje v tvrdém prostředí businesu a reklamy

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31