Kjuu on-line

TÝDEN.CZ

19. 9. 2018
Rubrika: O sportu

Jak jsem reprezentovala školu

Autor: kjuu on line

18.11.2008 17:07

Nikdy jsem nebyla tak úplně sportovní typ. Z tělocviku jsem nepropadla jen díky shovívavosti naší profesorky, která tvrdila: „Komu není shůry dáno, při prostných to nedožene," a milostivě mi dávala čtyřky za snahu. A tak zatímco moji spolužáci vozili domů medaile ze školních olympiád a přeborů, já reprezentovala školu v recitaci básní.

V této pokojné symbióze jsem tělocvikem zdárně proplouvala až do deváté třídy. Zatímco díky sportovně nadaným spolužákům se naše škola nominovala do finále mezinárodní atletické soutěže „Mladá tretra", já svým přednesem škole zajistila finále mezinárodního recitálu mladých básníků.

Jenže v devítce se v nás všech probudily hormony, spolužačce Kuňhákové narostla jako první ze třídy prsa, a tím pádem získala i monopol na erotické sny většiny mých spolužáků. Její náhlá fyzická vyspělost neunikla nikomu ani z pravidelných návštěvníků naší obecní diskotéky a chlapci, muži i starší chlapi se začali předhánět, kdo ji naučí více ze světa dospělých. A protože Kuňhákové matka byla učitelka a otec novinář, měla v krvi takovou tu touhu podělit se a předat dál své vědomosti. Avšak, protože zároveň pocházela z nemajetné rodiny a kapitalismus byl v té době u nás už dobře rozvinutý, předávala své znalosti z oblasti erotiky formou soukromého školství. Ceny však měla lidové a studenti se k ní rádi vraceli na kurzy pro pokročilé.

Nikdy se sice neodhalilo, kdo to k nám do vesnice zavlekl, nicméně na jaře - čtrnáct dní před velkým finále „Mladé tretry" onemocněla více jak půlka třídy infekční mononukleózou. Ta jak známo, se přenáší hlavně mezi mládeží a hlavně pohlavně.

„Nedá se nic dělat," oznámila mi naše tělocvikářka, „budeš nás muset reprezentovat." Namísto odpovědi jsem jí klepající se rukou nabídla acylpyrin a skleničku vody. Doufala jsem, že to zažene horečku a jinak rozumná profesorka přestane blouznit. Nezadařilo se. Tělocvikářka mi jedním zkušeným chmatem vyrazila sklenici z ruky, vrazila pohlavek, chňapla za triko a odvlekla před vitrínu na chodbě.

 „Teď není čas na hrdinství, mám z toho asi stejnou radost jako ty, ale na Tretru musíme poslat šestičlenné družstvo a zdravých je vás ve třídě jen šest," držela mne tak, že jsem se skoro čelem dotýkala skla, za kterým byly vystavené trofeje jenž naši předchůdci deváťáci dovezli z předchozích Mladých treter. Ještě tam bylo pár volných míst.

„Budu se snažit," rezignovala jsem. Tělocvikářka jen zaskřípala zuby, „čert nám byl tohle svinstvo dlužen, skolí to půlku obce, dokonce i pan ředitel a kotelník se z toho roznemohli."

O dva týdny později jsem spolu s pěti dalšími nevzhlednými spolužáky nastupovala na stadion - českou vlajku v ruce jedné a znak školy v ruce druhé. Zatímco dříve se účast členů týmu na jednotlivých disciplínách rozdělovala podle toho, co jde komu nejlépe, letos jsme použili taktiku „Kdo to umí nejmíň zkazit." Kupodivu, ani podle tohoto klíče jsem nebyl na žádnou disciplínu nominována, a proto jsem získala až ty, které probíhali ve stejný čas, jako jiné, které bych mohla zkazit ještě víc. Zbyly tedy na mne tři.

Mojí první disciplínou byl skok přes kozu. Tuhle disciplínu jsem si oblíbila natolik, že jsem v obýváku odstranila veškerý nábytek až na konferenční stolek a televizi. Tu jsem pak postavila na něj a to celé do středu pokoje. Přes takto improvizované náčiní jsem skákala své roznožky,salta a přemety až doté doby, kdy skleněná deska stolu již neunesla mojí váhu a rozbila se. Pak jsem skákala jen přes patníky podél cesty do školy. Řidiči mne občas povzbuzovali mocným troubením a několikrát se stalo, že jsem při roznožce skopla cyklistu jedoucího příliš blízko krajnice. To víte, mám nohy jak Sklenaříková.

Postavila jsem se tedy na startovní čáru. Ozval se gong a já vyběhla ke koze. Běžela jsem co to šlo a téměř jsem nevnímala podivné šumění v davu. Můj běžecký styl asi nebyl to, na co bývají ze sportovních přenosů zvyklí. Kolega Bosák by to nejspíš komentoval tak, že: „s nedbalou elegancí, mírně připomínající záchvat padoucnice, se jedna koza přibližuje ke druhé, zatímco další dvě vesele nadskakují pod tričkem."

Náhle mnou zacloumalo zděšení. Koza, přes kterou  jsem měla skákat, se pohnula! Co teď? Odrazila jsem se, co jsem mohla, což bylo obzvlášť složité, neb pořadatelé nejspíš v rámci úspory nákladů, nepřistavili ani odrazový můstek, a skočila jsem.

Když jsem dopadla do obrovské hromady hnoje, jalo mne podezření, že jsem se nechala zmást svým zrakem. S brýlemi se mi špatně běhá a nevypadám v nich sportovně, a tak jsem je raději odložila v šatně. Asi to nebyl dobrý nápad. Namísto přes tělocvičnou kozu jsem skočila přes maskota Velkopopovického pivovaru - jednoho ze sponzorů „Mladé tretry."

Zděšená tělocvikářka, která můj sportovní výkon viděla, obdobných chvatem, jako mne před vitrínou chytila předsedu rozhodčích a donutila ho můj výkon obodovat a ještě mi přidat kompenzační body za ztížené odrazové a dopadové podmínky. Čest školy tedy zůstala zachována. Alespoň pro tento okamžik.

Druhou disciplínou, které jsem se měla zúčastnit, byla lukostřelba. Vylosovala jsem si tedy startovní číslo třináct a zařadila se za německou závodnici Heike. Ta měla v krvi asi něco od Viléma Tella, neb neustále napínala luk a střílela ostatním závodníkům nad hlavami. Asi se je snažila zastrašit. Ale na mne sportovce-intelektuála tahle psychologická hříčka neměla příliš velký efekt. Obzvlášť když se ukázalo, že Heike střílí nad, i když míří na terč. Sice jsem na chvilku zapochybovala, jestli i při tom čekání mířila nad naše hlavy, ale rychle jsem myšlenku zahnala a soustředila se na svůj závod. Po blamáži v první disciplíně jsem si další zaváhání nemohla dovolit.

Do ruky mi kdosi strčil luk a pět šípů a já konečně mohla zabojovat. Svým ostřížím zrakem o síle 12 na levé a 15 dioptrií na pravé straně jsem přes brýle zaostřila a zamířila na střed terče. Tělocvikářka měla pravdu, není důležité jak člověk vypadá a za brýle se není třeba stydět. Vždyť i Kateřina Emmons v nich střílela. Se vzpomínkou na ni a s poděkováním profesorce, která mne přinutila si brýle znovu nasadit jsem vystřelila. Asi vteřinu bylo ticho. Pak se ozvalo zaskučení trenéra japonské školy, která doposud v disciplíně vedla. To mne utvrdilo, že střelba je moje zlatá disciplína. Bez rozmýšlení jsem vystřelila ještě jednou na terč.

K zoufalému skučení trenéra se přidaly zvuky sirén. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vystřelila potřetí. Tentokrát vše přehlušila rána z pneumatiky sanitky, která pro trenéra přijela. Chtěla jsem vystřelit i počtvrté, ale pořadatel mi zabavil luk.

Jak jsem se později dozvěděla, terč, na který jsem střílela, byla národní vlajka na triku japonského trenéra. Skutečný terč se nalézal o dvacet metrů dál. Tentokráte však bylo orodování naší tělocvikářky marné. Hlavní pořadatel „Mladé tretry" mi s tragickým výrazem ve tváři sdělil, že rozhodčí se rozhodli mne diskvalifikovat bez možnosti odvolání. Na moji třetí a poslední disciplínu bude tedy muset někdo zaskočit. Moc mne to mrzelo, protože ve střelbě z revolveru na pohyblivý terč jsem si opravdu věřila.

Ten rok žádná trofej do vitríny nepřibyla a před propadnutím z tělocviku mne zachránilo jen to, že jsem prohlásila, že budu rozhodně chtít dělat reparát.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8

Diskuze

kjuu on line

Dřív jsem nechápala, jak mohl Rimbaud přestat psát v 19ti letech. Teď už vím - neměl internet...
Krasavice k pohledání
Oblíbenost autora: 8.28

O autorovi

autorka se narodila jako prosté dítko z vesnice, hliněná podlaha a suchý záchod na dvorku, po vzoru hollywoodských šedých myší školu absolvovala s rovnátky, brýlemi a dlouhými vlasy staženými do culíku a navzdory zálibě v literatuře, umění a přírodě se pohybuje v tvrdém prostředí businesu a reklamy

Kalendář

<<   září 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930